Současný úpadek mravů

Prof.PhDr.Stanislava Kučerová, CSc.

Už více než před 100 lety vznikla Československá republika. A my se občas zamýšlíme nad tím, co nám těch 100 let přineslo. Na počátku byly slavné historické okamžiky, naši rodiče a prarodiče prožívali nevyčerpatelnou radost z osvobození vlasti. Cizí nadvláda po 300 letech skončila, ustavení samostatného státu budilo všeobecné nadšení, důvěru v budoucnost, elán, odhodlání pracovat a usilovat o stálý pokrok.

Co se o tom dovídají současné generace?

Společenské klima je poznamenáno nedostatkem obecné vzdělanosti a kulturnosti, zato vzrůstající agresivitou a vulgaritou, nepochopitelnou malicherností a senzacechtivostí, úrovní pavlačových hádek a hospodských rvaček. Kocourkov a Hulvátov, řekl by náš první prezident.

A ještě něco, dodejme, co ještě nepoznal, a co se týká koupě a prodeje lidských bytostí, lidského masa ve velkém. Jak to nazveme? Třeba Harémovice? Nebo Pornoves?

Každé ráno se na internetu dovídáme, které známé sexy tělíčko zůstalo samo a čeká, kdo je bude zase hýčkat. Můžeme sledovat, jak má která celebrita či sexbomba hluboký výstřih a jak má nadupaný dekolt a které hvězdě na červeném koberci vnady vyklouzly a které hvězdě bylo vidět kalhotky nad hlubokým rozparkem. Rozparkem až k rozkroku. A zjišťujeme, kdo se na kterém světovém přímoří opaluje „nahoře bez“ a které polohy a které okolnosti jsou nejvíce sexu prospěšné. A na televizních pořadech se ustavičně střílí nebo mluví sprostě a vedou se kriminální nebo postelové hrátky.

Vliv médií, až na malé výjimky, prohlubuje systematicky neznalost a šíří nevážnost k našemu kulturnímu dědictví. Podporuje nejpovrchnější komerční amerikanizaci a hollywoodizaci. Morální devastaci. Seznamy filmových a hudebních hvězd a jejich milostných eskapád si můžeme opakovat dnes a denně. V nekonečném množství a neomezeném počtu.

Neukazuje se krása a síla kulturních dějin. Nedbá se o to, jaké ideály a jaké hodnoty hledal a nacházel člověk v minulosti. Licoměrní kritikové jen pomlouvají a do nekonečna omílají slabosti a špatnosti kulturních velikánů světa, ale především buditelů našeho národa.

Jen si to ověřte: Mácha si psal do deníku tajným písmem nestydatosti, Němcová je odložené hraběcí dítě a nymfomanka, Havlíček měl v Brixenu parádní dovolenou, Neruda byl citový deviant a Jirásek nekritický „pábitel.“

A co T. G. Masaryk? Také on už není pro nové vyprávěče bojovník za identitu národa, není již osvoboditel vlasti z habsburské nadvlády, není již demokrat a humanista. S úžasem jsem si přečetla, že byl prý nemorální svůdník a nežil podle toho, co kázal a psal o lásce a o manželství. Nebudu opakovat a tím prodlužovat vylévání té pomlouvačné špíny, kterou si někteří jeho nepřátelé vymysleli. Ta špína se týká Masarykova intimního života. Života, s kterým se nechodí na veřejnost. Uvedu proto jen to nejdůležitější.

Tomáš Masaryk se seznámil se svou budoucí manželkou, Charlottou Garrigovou, když dokončil studia a chystal se napsat habilitační práci. Shodou okolností přivedly je oba jejich nestejné studijní zájmy na stejné místo, do Lipska. On tu studoval filosofii, ona hudbu, zvláště hru na klavír. Tady se sblížili a zamilovali při společné četbě literatury a úvahách o smyslu života. Uzavřeli pak celoživotní svazek, přesně podle Masarykových představ. Masaryk chtěl, aby žena nebyla mužovou otrokyní, ale rovnocenným druhem na pouti životem. Aby to bylo „manželství duší“. Tak jak to říká Platón: „Kdykoli jdou dvě duše na společné cestě za poznáním, je tehdy jejich společenství nejblaženější a nejúčinnější, spojuje–li je ke krásnému přijímání a dávání veliký daimón Sokratův.“ Manželé Masarykovi chtěli jít a šli v tomto duchu životem spolu. Spolu mysleli, spolu pracovali, spolu usilovali o sebezdokonalení a sebeuplatnění. Manželka Tomáše Masaryka, ač anglicky vychovaná Američanka, nejenže se naučila česky, ale snažila se

poznat duši manželova národa i prostřednictvím literatury a hudby. Přijala jeho národní ideály za své, stala se českou vlastenkou. Psala např. uznalé a obdivné články o hudbě Bedřicha Smetany. Podporovala a povzbuzovala manžela v jeho společensko – politickém poslání, dodávala mu síly, i když bylo nejhůř, a on svůj zápas málem vzdal. Masarykův boj se za války přenesl do zahraničí a trval celé čtyři roky. Těžce doléhal i na rodinu doma. Štěstí z triumfálního návratu z války v čele nově vzniklého státu zkalila prezidentovi manželčina nemoc a za pár let smrt. Masaryk osaměl. Manželka odpočívala na hřbitůvku v Lánech, děti se rozběhly do světa. Prezident, když splnil své úřední povinnosti, se pohyboval po svém bytě sám. Sám a opuštěn. Jen se vzpomínkami na bývalé rodinné štěstí. Opuštěnost, ztratíme–li nejbližší bytost, je stav člověka bez pomoci, říká Epiktétos. Je to tíživý stav, občas nesnesitelný. Masaryk jako vdovec a skoro osmdesátník snad dvakrát pocítil sympatie k ženě, která mu pomáhala opuštěnost přežít. Přežít nesdělitelným tajemstvím sblížení dvojice, společným prožíváním vnitřního bohatství, inspirací a posilou k dalšímu životu a tvořivé činností. Ten cit tehdy netrval dlouho, ale dnes se hodí pomlouvačům. Není v něm ani zbla nemorálnosti, ale pomlouvači nemorálnost přesto v zájmu dehonestace prezidenta vymýšlejí a vyrábějí. To je pro ně přece důležitejší než přemýšlet o Masarykově historickém odkazu a o nebezpečí, které dnes opět ohrožuje jak demokracii tak humanitu, jak vzdělanost tak mravnost a kulturu, ba i celou tak těžce v minulosti hájenou identitu národa.